Modlitební roboteček

27.2.2014
modlitební mlýnek v pekingské lamaserii

Íránský učitel Akbar Rezaie z města Varamin 35 km jihovýchodně od Teheránu sestrojil jako učební pomůcku jednoduchého robota, který předvádí, jak se správně modlit. S jeho pomocí hodlá vzbudit zájem svých laxních žáků o žaček o náboženství, které vyučuje. Učitele i s jeho výtvorem si můžeme prohlédnout zde. Bude zajímavé sledovat, jak se k jeho výtvoru postaví konzervativní íránští ajatolláhové. Jde každopádně o zajímavý pokus, jak prostřednictvím stroje přitáhnout pozornost dětí k náboženství. Otázkou zůstává, zdali se tím pozornost žáků neupře spíše k rituálům než k etickému poselství. Možná by se pan učitel měl věnovat spíše výuce technických předmětů. Na obrázku vidíme buddhistický modlitební mlýnek, až do Rezaiova robota největší automatizaci v náboženství.

Zdeněk 1.3.2014: No, zajímalo by mě, jak se dívá někdo jiný na tuto tezi : modlitební mlýnek svým způsobem představuje technické zařízení, vlastně mobilní telefon - s vlastním generátorem (dynamo ap.)potřebné el.energie - točit se má proti směru hodinových ručiček při odříkávání modlitby, ovšem nutno neopomenout dovnitř mlýnku vložit papírek velmi specifických vlastností - s textem těch modliteb (SIM-kartu). Připadá to jen mě přinejmenším podivné, že všechno, čemu pořádně nerozumíme, shrneme pod pojem kultovní předmět, zvyk, náboženská praxe?

2.3.2014:Tak já Vaší tezi v prvé řadě nerozumím. Tvrdíte, že modlitební mlýnky jsou komunikační zařízení, jejichž podstatu nechápeme, nebo že mobilní telefony jsou kultovními předměty? Nebo obojí?

Zdeněk 2.3.2014:Delší čas mi vadí, že vše, co dobře nechápeme, šmahem nazveme kultovním předmětem. Já porovnávám ty modlitební mlýnky s mobilními telefony. . Ty mlýnky mají plnit funkci v podmínkách, kdy není k dispozici zdroj v podobě baterie a elektrická síť k jejich dobíjení, plní svou funkci jen v případě, že se budou točit ( s pomocí závažíčka na šňůře) vždy jedním směrem, což mě navedlo na princip dynama (třeba na jízdním kole), a pouze s vloženým uvnitř textem modlitby - tj. analogií SIM karty. No a že vše vypadá, jako odpozorovaná kdysi dávno praktika od návštěvníků, zřejmě vyspělejších, kteří improvizovali v havarijních podmínkách prostředí, ve kterém se ocitli, a takto komunikovali se svým centrem a mezi sebou, přičemž místní obyvatelstvo si to vyložilo jako komunikaci jim neznámou řečí s bohy - s kým také jiným, když nebyli vidět.

3.3.2014: Máte pravdu, že označení kultovní předmět se zhusta používalo k označení všeho, o čem jsme nevěděli, k čemu slouží. Jako kultovní předměty byly označeny i archeology nalezené zbytky elektrického článku. Na druhou stranu u modlitebních mlýnů víme zcela přesně, k čemu slouží. Jsou to kultovní předměty, jak se může každý přesvědčit a každý buddhista vám to potvrdí. Jejich analogie s komunikačním zařízením je sice zajímavá, ale povrchní a naprosto neodůvodněná. Zakládáte ji pouze na jakési vnější podobě. Žádný jiný důvod k tomu není. Tato hypotéza nic nového neobjasňuje, nic nepřináší. Věda se drží své osvědčené metodologie, podle níž se za správné pokládá to nejjednodušší postačující vysvětlení.

Petr 5.3.2014: Podle Vaší rady se mnoho lidí modlitebním mlýnkem "nedovolá" a okolní lidé (aspoň ti, kteří nebudou znát Vaše rady) na ně budou pohlížet dost divně. Otáčet je totiž potřeba u většiny "operátorů" (snad kromě Simhamukhových uctívačů) směrem, jakým slunce putuje po obloze, tedy na severní polokouli, kde je "mobilní síť" mlýnků nejhustší, po směru hodinových ručiček.

Zdeněk 8.3.2014:Nemám problém s vámi souhlasit, ale zřejmě jsem z akademické půdy už značně dlouho, abych na vše hleděl jen čistě racionálně. Uvedu jen jedno, co mě také přivedlo k mé úvaze : Psal se r. 1996, místo se jmenovalo Leptokaría, pod horou Mytikas v pohoří Olymp. V blízkosti se nachází další sídlo, nikoliv pobřežní, jmenuje se Litochoro. Na pláži se mezi námi po celou dobu pobytu pohyboval človíček, o kterém jsme se pak dozvěděli, že byl frekventantem ústavu z toho Litochora, kde se nachází podobné zařízení, jako v Bohnicích nebo Dobřanech. Ten měl neustále u ucha hrající tranzistorák a velmi živě si s ním povídal, s gestikulací až názornou. podotýkám, že až s odstupem několika dní mi došlo, že napodobuje své okolí, neustále hovořící do černé krabičky, mobilního telefonu, používání kterého na rozdíl od ČR tehdy v Řecku bylo už daleko širší. A hlavně prudce módní, takže kdo mohl, neustále někomu volal Prostě si to ten drobný kudrnatý člověk vyložil značně po svém, a použil k tomu velmi podobný, i když poněkud větší atribut, který mu byl dostupný.. No, něco se mě trochu dotklo, a to, že každý buddhista mi potvrdí, že je to kultovní předmět, a že slouží výhradně k modlení. No, ale už nedoloží jeho historii a původ. Připadá mi to trochu jako axiom, který zpochybňovat není rozhodně dopručováno, a najmě se nedoporučuje vysmívat absenci jeho důkazu. Ale podotýkám ještě jednou, že jsem díky Vám zase o trochu dál.

Piezoelektrický akumulátor

25.2.2014
struktura polydifluoroethylenu

Lithiový akumulátor, který se sám nabíjí stlačováním, zhotovil výzkumný tým prof. Zhong Lin Wanga z Georgia Institute of Technology spolu s kolegy z Čínské akademie věd, Lanzhouské univerzity a Severovýchodní univerzity v čínském Mukdenu (Shenyangu). Od standardního lithiového akumulátoru se liší tím, že mezi jeho elektrodami místo běžně užívaného separační vrstvy z polyetylénu najdeme piezoelektrický materiál. Nejprve použili polydifluoroethylen (polyvinylidenfluorid), ke kterému později přidali nanočástice titaničitanu zirkoničitanu olovnatého Pb[ZrxTi1-x]O3. Mobilní telefony nebo kalkulačky s novým akumulátorem bychom mohli napájet stlačováním tlačítek.

Fotomechanické žaluzie

24.2.2014
struktura polykarbonátu

Fotomechanický materiál, tedy látku, která po ozáření změní svůj tvar a vykoná tak mechanickou práci, připravil na jednoduchém principu tepelné roztažnosti Ali Javey z University of California v Berkeley spolu s Xiaobem Zhangou a dalšími kolegy. Polykarbonátovou folii pokryli z jedné strany uhlíkovými nanotrubicemi, které se vyznačují velmi vysokou absorbancí. Po ozáření jejich vrstvička rychle a významně ohřeje, takže hodně ohřeje i přilehlou stranu polykarbonátové folie. Teplota protilehlé strany se nezmění a původně rovná folie se prohne. Vyjdeme-li z prohnutého tvaru, folie se narovná. Oba procesy si můžeme prohlédnout na videu. Sluneční žaluzie z nového materiálu by mohly fungovat zcela samostatně bez jakéhokoli řízení a dodávání energie pouze na základě dopadu slunečních paprsků.

Jediným fotonem

20.2.2014

změnit optické vlastnosti shluku 200.000 atomů se podařilo prof.Gerhardu Rempemu a jeho kolegům z Max-Planck-Institut für Quantenoptik v Garchingu u Mnichova. Oblak rubidiových atomů nejprve ochladili na 0,43 mK. Pohlcením jediného fotonu vznikl tzv.Rydbergův atom, jehož průměr je mnohem větší než normálních atomů. Přítomnost jediného takového atomu ovlivní zbývajících 199.999, takže oblak se stane neprůhledným a další foton se odrazí.

Rozšířená realita

19.2.2014
prototyp K-brýlí, foto KAIST.

Brýle, které ještě vylepší realitu okolního světa, sestrojil prof. Hoi-Jun Yoo se svým týmem z Korejského ústavu pokročilých vědecko-technologických studí (KAIST). Pozorujeme-li skrze ně okolí, na zabudovaném displeji se nám zobrazí další informace. Např.podíváme-li se na jméno restaurace, zobrazí se nám podávaná jídla, jídelní lístek a počet stolů. Rozšířená realita (AR - Augmented Reality) na rozdíl od virtuální reality pouze doplňuje prostředí, v němž se skutečně pohybujeme. Yooův tým přišel s jejím podstatným zlepšením. Součástí jejich K-brýlí (viz obr., autor KAIST), jak se nové zařízení nazývá, je speciální procesor, který zpracovává obraz zachycený zabudovanou videokamerou. Dokáže z něj izolovat některé informace důležité pro rozpoznávání, jako např. jméno restaurace. Spolu z údaji z GPS o ní vyhledá další informace. Doposud k takovému propojení je zapotřebí nějaký jednoznačný identifikátor, jako čárové nebo QR kódy.

Podivná Itokawa

18.2.2014
planetka Itokawa, foto ISAS, JAXA.

Jak vidíme na obrázku, na planetka Itokawa je zvláštní tím, že na jejím povrchu nevidíme vůbec žádné dopadové krátery. U tak malých těles, kde je neničí eroze jako na Zemi, je to velmi neobvyklé. Zřejmě nejde o kompaktní těleso, nýbrž o gravitací drženou hromadu suti. Fotografii pořídila japonská družice Hayabusa (copyright ISAS, JAXA). Planetka oběhne Slunce za 556 dní. Přiblíží se k němu 142 milionů km, tedy blíže než Země, takže dráhy obou oběžnic se protínají. V afelu (odsluní) je 252 milionů km vzdálená. Její rozměry jsou 0,54 × 0,31 × 0,25 km, hmotnost okolo 5 x 1010 kg a střední hustota 2,3 g/cm3. Své jméno nese po prof. Hideo Itokawovi, japonskému průkopníku raketové techniky.

Železný paprsek

17.2.2014

Izraelská státem vlastněná společnost Rafael Advanced Defense Systems představila na nedávné Singapore Airshow nový systém určený k ničení letících raket krátkého doletu, dělostřeleckých granátů, minometných min a malých bezpilotních letounů pomocí laserového parsku. Systém Iron Beam (Železný paprsek) má doplnit starší Iron Dome (Železná kopule) určený k sestřelování raket a 155 mm dělostřeleckých granátů pomocí nárazu řiditelné rakety Tamir. Předpokládaná účinnost nového systému dosáhne 90%. Má sloužit k ochraně Izraele proti raketám odpalovaným z pásma Gazy a jižního Libanonu.

15.7.2014: Technologie Iron Dome skutečně vyžaduje vylepšení. Sestřeluje letící cíle nárazem, nicméně velmi často při tom dojde pouze k sražení rakety k zemi, nikoliv k výbuchu její nálože. Ta exploduje až po dopadu na zem. Výhrady potvrzuje i Ted Postol, fyzik z MIT a expert na protiraketovou obranu, který se proslavil v roce 1991. Odhalil lživá tvrzení americké armády, že se jim pomocí systému Patriot podařilo sestřelit irácké balistické rakety mířící na Izrael.

Diodu LED z jediné molekuly

16.2.2014
struktura polythiofenu

vytvořili Guillaume Schull a Gaël Reecht z Université de Strasbourg spolu s dalšími kolegy. Tvoří ji molekula polythiofenu natažená mezi zlatým povrchem a špičkou zlatého hrotu atomárních rozměrů. Nastavíme-li polaritu tak, že elektrony proudí z hrotu přes molekulu polythiofenu do zlaté destičky, jeden z 100.000 elektronů se zkombinuje s dírou přicházející z opačné strany. Nadbytečná energie se uvolní jako foton. Účinnost je velmi malá. Při opačné polaritě k tomu nedochází. Pohybující se díra má podobu plasmonu, tedy kolektivních vibrací vodivostních elektronů a atomárním hrotem jehly neprojde.

Termití roboti

15.2.2014
roboti TERMES při práci

Roboti TERMES dokážou pracovat bez centrálního řízení, pouze na základě vzájemných interakcí mezi sebou. Spolupracují podobným způsobem jako sociální hmyz. Podíváme-li se na rozsáhlá termitiště, musíme připustit, že i takto lze budovat složité stavby. Vyvinuli a zhotovili je experti z Harvard University pod vedením profesorky Radhiky Nagpal. Složité stavby ze dílků stavebnice vznikají jen tím, že se roboti podřizují předem definovaným pravidlům o nakládání s jednotlivými stavebními prvky a o poskytování přednosti mezi sebou. Jejich práci si můžeme prohlédnout na tomto videu.

Energie z jaderné fúze

14.2.2014
kovové pouzdro s kapslí obsahující palivo pro jadernou fúzi s obsahem těžkého a supertěžkého vodíku (foto Eduard Dewald/Lawrence Livermore National Laboratory)

V National Ignition Facility (NIF - Národní zážehové zařízení) v kalifornském Livermore se podařilo vůbec poprvé dosáhnout vyšší produkce energie jadernou fúzí, než kolik ji palivo pohltilo. Alfa částice, které vznikly při spojování jader deuteria a tritia, neunikly pryč, nýbrž přispěly k dalšímu ohřátí směsi. Těžký vodík (deuterium) má ve svém jádře kromě jednoho proto ještě neutron. V jádře supertěžkého vodíku (tritium) nalezneme jeden proton a neutrony dva. Jádro běžného (lehkého) vodíku (protium) tvoří pouze jediný proton. Jde o zatím největší úspěch na cestě k řízené termonukleární reakci. Energetická bilance celého zařízení je zatím záporná, takže k funkčnímu průmyslovému reaktoru máme ještě daleko. National Ignition Facility k zapálení termonukleární fúze využívá krátkého záblesku 192 ultrafialových laserů umístěných v rozsáhlé desetipatrové budově, které dodají energii směsi deuteria a protia ochlazené na 18 K. Vědecký tým vedl fyzik Omar Hurricane. Na obrázku vidíme zlaté pouzdro s kapslí obsahující palivo pro jadernou fúzi s obsahem těžkého a supertěžkého vodíku (foto Eduard Dewald/Lawrence Livermore National Laboratory). Všechny lasery pálí právě do něj.

Termonukleární fúze v plazmatu, který stabilizuje magnetické pole, má probíhat v reaktoru ITER ve francouzském Cadarachi, jehož uvedení do chodu se čeká kolem roku 2020.

Krokodýli ve větvích

13.2.2014
aligátor americký na větvi v deltě Pearl River v Mississippi (snímku Kristine Gingras/University of Tennessee)

Krokodýly si nespojujeme s pobytem ve větvích a lezením po stromech. Nicméně během svých pozorování v Austrálii, Africe a Severní Americe zjistil Vladimir Dinets z University of Tennessee v Knoxville ve spolupráci s Adamem Brittonem z australské Charles Darwin University a Matthewem Shirleyem z University of Florida, že příslušníci čtyř druhů z řádu krokodýlů (Crocodilia) skutečně po stromech lezou a vyhřívají se ve větvích. Čím menší, tím výše je schopen vylézt, což není překvapující. Do větví se pouštějí, pokud na zemi nenajdou vhodné místo, kde by si mohli pořádně vyhřát kosti, což jako studenokrevní dělají rádi. Do řádu krokodýlů patří i aligátoři, gaviálové a kajmani. Najdeme v něm tři čeledi: krokodýlovití (Crocodylidae), aligátorovití (Alligatoridae) a gaviálovití (Gavialidae). Kajmani (Caiman) jsou rodem čeledi aligátorovitých. Na snímku Kristine Gingras/University of Tennessee vidíme vyhřívajícího se aligátora amerického, též severoamerického neboli mississippského (Alligator mississippiensis).

Laboratorní smartphony

12.2.2014

Chytrý mobil se stále více stává nástrojem výzkumu. Poslouží třeba jako jednoduchý spektrometr. Data o životním prostředí z rozsáhlých oblastí sebraná prostřednictvím mobilních telefonů mnoha lidí pomocí připojených senzorů se stávají snadno dostupná. Specializované programy vyhodnocují snímky jejich kamer a výsledky odesílají rovnou k lékaři. Elektrochemický detektor k mobilu sestrojil Peter B. Lillehoj z Michigan State University spolu s Chih-Ming Hoem a jeho kolegy z University of California v Los Angeles. S jeho pomocí lze analyzovat krev na přítomnost látek, charakteristických pro různá onemocnění. Např. bílkovina PfHRP2 je důležitým biomarkerem malárie. Vyšetření lze provést v polních podmínkách dalek od specializované laboratoře.

Kam hledí oliheň?

11.2.2014

Zajímavým způsobem řeší určení vzdálenosti oliheň Sepioteuthis lessoniana. Zorná pole jejích očí se nepřekrývají, takže neumožňují prostorové vidění. Každé její oko tvoří jakoby dvě optické soustavy, protože část sítnice je vyboulená tlakem mozku na oko zezadu. Její charakteristický houpavý pohyb během plavby ji umožňuje pozorovat okolí střídavě jednou nebo druhou částí oka. Oba obrazy poskytují ostrý obrázek pouze v oblasti, kam dosáhne svými chapadly. Zajímavý mechanismus, který možná bude využitelný i u robotů, odhalili Wen-Sung Chung a Justin Marshall z australské University of Queensland. V prvé řadě museli potvrdit, že vyboulení sítnice je skutečně přirozené a není pouze důsledkem manipulace s křehkým tělem olihně. Za tím účelem W.-S. Chung sestrojil přístroj, který umožňuje sledovat v infračerveném světle sítnici volně plovoucího živočicha. Popsaného způsobu určení vzdálenosti zřejmě užívají i další hlavonožci.

Nejstarší hvězda

10.2.2014
Dr.Keller s teleskopem SkyMapper, obr. Australian National University

Astronomický tým převážně z Australian National University vedený Stefanem Kellerem objevil nejstarší známou hvězdu. Její věk odhadují na 13,7 miliardy let. Vzdálená je od nás 6.000 světelných let. Nalezli ji na snímcích z teleskopu SkyMapper v australském Siding Spring. Objev potvrdil Dr.Keller spolu s prof.Mikem Bessellem pomocí Magellanova teleskopu v Chile. Na obrázku vidíme Dr.Kellera s teleskopem SkyMapper, obr. Australian National University.

diostratos 11.2.2014: Posledni nejstarsi hvezda vysla starsi nez vesmir a po odecteni presnosti bylo priklepnuto stari 13,2 miliardy roku. Vzhledem k tomu, ze se o tom zpravy nezminuji, jde o hvezdnou nominaci.

Zinek hubí streptokoky

8.2.2014
Bakterie Streptococcus pneumoniae na snímku rastrovacího elektronového mikroskopu, obr. Janice Carr/ Centers for Disease Control.

Dezinfekční účinky zinečnatých kationtů Zn2+ potvrdí každý, kdo si vykapával oči zinkovými kapkami. Mechanismus jeho působení na bakterii Streptococcus pneumoniae popsal Christopher McDevitt se svými kolegy z australské University of Adelaide. Jde o nebezpečného mikroba, který způsobuje vážná infekční onemocnění a zahubí ročně okolo jednoho milionu lidí. Aby mohl napadnout hostitelský organismus potřebuje manganaté kationy Mn2+. Na jeho přenosu do nitra buněk se nezastupitelně podílí bílkovina PsaA, která vytváří mnohem stabilnější komplex s zinečnatým kationtem. Zn2+ je výrazně menší než Mn2+ a protein PsaA ho obalí tak pevně, že ho již nedokáže pustit. Přenos manganu do nitra buněk streptokoka se tím zablokuje a imunitní systém si s ním dokáže snadno poradit.

Chlazení v odstředivce

7.2.2014
rotor centrifugy se spirálovou cestou ke středu pro chladící se molekuly, foto Max-Planck-Institut für Quantenoptik, Garching

Odstředivku k ochlazení molekul použili Sotir Chervenkov a Gerhard Rempe se svými kolegy z Max-Planck-Institut für Quantenoptik v německém Garchingu. Polární molekuly fluoromethan CH3F, trifluormethan CHF3 a 3,3,3-trifluorpropin CHCCF3 usměrňovali pomocí elektrického pole z okraje otáčejícího se rotoru centrifugy do jeho středu. Rychlost molekul výrazně zpomalila odstředivá síla, proti které se musely pohybovat. V důsledku toho poklesla jejich teplota ze 100 K na jeden K. Jde o velmi jednoduchý způsob, jak ochladit plyn. Použitelný je jen pro polární molekuly, které se dají nasměrovat elektrickým polem. Teploty 100 K, ze které se vychází, lze dosáhnout ochlazením pomocí kapalného dusíku. Na obrázku si můžeme prohlédnout rotor centrifugy se spirálovou cestou ke středu pro chladící se molekuly (foto Max-Planck-Institut für Quantenoptik, Garching).

Spektra zkamenělin

5.2.2014
Na horní části obrázku vidíme mikroskopický snímek výbrusu  fosilie části těla vyhynulého členovce Cretapenaeus berberus z pozdní křídy. Na dolní části je tentýž snímek v nepravých barvách složený z fluorescence jednotlivých prvků vzácných zemin. Červená odpovídá neodymu, zelená ytriu. Bílá úsečka v dolní části snímku je 100 mikrometrů dlouhá. Převzato z Gueriau P, Mocuta C, Dutheil DB, Cohen SX, Thiaudiere D, et al. (2014) Trace Elemental Imaging of Rare Earth Elements Discriminates Tissues at Microscale in Flat Fossils. PLoS ONE 9(1): e86946. doi:10.1371/journal.pone.0086946.

Zkameněliny organismů jsou po celou dobu své existence vystaveny nejrůznějším destrukčním vlivům, především velkému tlaku. Proto se většinou zfosilizované měkké tkáně nedochovaly. Určení skutečného vzhledu organismu, natož pak účelu jednotlivých částí, zdaleka nemusí být jednoznačná záležitost. Nicméně okolní hornina přece jen nese informaci o měkkých tkáních. Pierre Gueriau a Loic Bertrand spolu s kolegy z francouzské CNRS (Centre National de la Recherche Scientifique) a Synchrotron SOLEIL identifikují jednotlivé jinak nerozeznatelné části těla zkamenělého organismu na základě určení obsahu prvků vzácných zemin (skandium, ytrium a všechny lanthanoidy). Během fosilizace do různých tkání pronikají různou rychlostí. Analýza je nedestruktivní, rozložení prvků se zjišťuje na základě fluorescence vybuzené synchrotronovým rentgenovým zářením. Na horní části obrázku vidíme mikroskopický snímek výbrusu fosilie části těla vyhynulého členovce Cretapenaeus berberus z pozdní křídy. Na dolní části je tentýž snímek v nepravých barvách složený z fluorescence jednotlivých prvků vzácných zemin. Červená odpovídá neodymu, zelená ytriu. Bílá úsečka v dolní části snímku je 100 mikrometrů dlouhá. Převzato z Gueriau P, Mocuta C, Dutheil DB, Cohen SX, Thiaudiere D, et al. (2014) Trace Elemental Imaging of Rare Earth Elements Discriminates Tissues at Microscale in Flat Fossils. PLoS ONE 9(1): e86946. doi:10.1371/journal.pone.0086946.

Atomární výhybka

3.2.2014

Přepínat signál mezi dvěma optickými vlákny pomocí jediného atomu umí Danny O’Shea, Christian Junge, Jürgen Volz a Arno Rauschenbeutel z Vídeňské univerzity (Universität Wien). Dvě optická vlákna spojuje dutinový mikrorezonátor, který převede signál z jednoho vlákna do druhého. Jediný atom rubidia 85Rb pozmění jeho fungování, takže signál zůstane ve svém původním vlákně.

Bioplováček

2.2.2014
struktura polydimethylsiloxanu

Miniaturní plastové plováky poháněné svalovými buňkami sestrojil tým prof. Tahera Saifa z University of Illinois. Na hranolovou hlavičku (454 x 57 x 27 mikrometrů) a k ní připojený bičík (1.500 x 27 x 7 mikrometrů) použili polydimethylsiloxan. Svým vzhledem trochu připomínají buňky s bičíkem, např. spermie. Hlavičku i kořen bičíku pokryli fibronektinem, což je glykoprotein (sloučenina bílkoviny se sacharidy). Na fibronektin se samovolně pomocí fibroblastů (pojivových buněk) připojily buňky srdečního svalu. Zpočátku se stahovaly nahodile a postupně se zkoordinovaly. Svým pohybem rozkmitávají bičík, který žene plováček vpřed. Jeho pomalý pohyb si můžeme prohlédnout na tomto videu.

Piezoelektrické napájení kardiostimulátorů

1.2.2014
Rentgenový snímek hrudníku s běžným kardiostimulátorem (foto Lucien Monfils, GFDL 1.2, via Wikimedia Commons).

Kardiostimulátory a jiná rozličná zařízení, která fungují uvnitř našich těl, je třeba napájet z baterií. Byť v současné době vydrží vhodné elektrické články až deset let, pro jejich výměnu je vždy třeba drobného chirurgického zákroku. Piezoelektrický zdroj, který elektrickou energii vyrobí z pohybů srdce, plic nebo bránice sestrojil mezinárodní tým prof. Johna A. Rogerse z University of Illinois at Urbana–Champaign. Základem je 0,5 mikrometru dilná destička z nanoprstenců z piezoelektrického titaničitanu zirkoničitanu olovnatého PbZrxTi1-xO3. Při jejím ohýbání vzniká elektřina, kterou odvádějí elektrody z titanu a platiny na jednom povrchu a z chromu a zlata na druhém. Uvnitř těla může fungovat neomezeně dlouhou dobu. Rentgenový snímek hrudníku s běžným kardiostimulátorem vidíme na obrázku (foto Lucien Monfils, GFDL 1.2, via Wikimedia Commons).

20.7.2017 - Bezdrátový kardiostimulátor: Vědci z Rice University a Texas Heart Institute testují na laboratorním praseti kardiostimulátor s dálkovým napájením. Energii dodává 4 mm velká anténa, která přijímá elektromagnetické vlny z vnějšího zdroje. Přes usměrňovač napájí kardostimulátor, do něhož je zabudována.

Diskuse/Aktualizace