Nanotechnologie proti ropnému znečištění

31.5.2008

Doc. Francesco Stellacci z MIT se svým týmem vyvinul folii, která selektivně absorbuje velká množství uhlovodíků. Tvoří ji slisovaná nanovlákna z oxidu manganičito-draselného. Materiál je prakticky nesmáčivý a dokáže pojmout až dvacetkrát více uhlovodíků než sám váží. Zvláště vhodný se proto jeví pro odstraňování ropných skvrn na vodě.

Jupiterovy pavučinové prstence

30.5.2008
Jupiterovy prstence, obr.NASA

Jupiter obsahuje hlavní prstenec (Main Ring na obrázku), vnitřní svítící pruh (Halo) a dva nezřetelné vzdálené pavučinové prstence (Gossamer Rings). Většina těchto útvarů je udržována oběžnými drahami měsíců, ale slabý výběžek nazvaný podle měsíce Thebe se chová odlišně. Američtí a němečtí vědci zjistili vliv prachu, jednak jeho nedostatek v prstencích uvnitř oběžné dráhy Thebe, jednak nadbytek těsně uvnitř oběžné dráhy měsíce Amalthea. Družice Galileo jasně prokázala, že tu jde o vliv stínu Jupitera, při jehož průchodu se střídavě nabíjejí a vybíjejí submikroskopické částice prachu.

První kvetoucí rostliny v evoluci

29.5.2008

Čeleď Hydatellaceae je malá skupina nenápadných rostlin zahrnující dva rody, Hydatella a Trithuria, žijící v Austrálii, na Novém Zélandě a v Indii. Nyní se zjistilo, že jsou to velmi primitivní rostliny, zřejmě ze samého počátku druhohor. Hydatella vykazuje řadu vzácných embryologických rysů, jejichž obdobu nalézáme jen u stejně primitivních leknínotvarých (Nymphaeales). Hydatella nadto produkuje semena z mateřských, spíše než ze zárodečných pletiv, což je neobvyklé u kvetoucích rostlin, ale běžné například u jehličnanů. Vše nasvědčuje tomu, že jde o pozůstatek dávné evoluční historie kvetoucích rostlin.

Plíseň prospěje bioethanolu

28.5.2008

Plíseň Rhizopus microsporus může výrazně zvýšit účinnost výroby bioethanolu jako paliva do spalovacíh motorů. Po oddestilování ethanolu z kvasné směsi zbude destilační zbytek, který obsahuje nezkvašené látky, které by ještě mohly posloužit jako surovina. Rovněž však obsahuje pevné zbytky a jiné sloučeniny, které jsou kvašení spíše na překážku. Recykluje se proto jen z části. Skupina vědců z Iowa State University však zjistila, že zmíněná plíseň destilační zbytek vyčistí, takže ho znovu můžeme použít pro přípravu kvasné směsi. Vlastní plíseň pak poslouží jako krmivo pro dobytek s vysokým obsahem bílkovin.

Zvýšení účinnost výroby bioethanolu je jistě velmi žádoucí zejména nyní, když se ukázalo, že využití biopaliv je problematičtější a mnohem méně šetrné k životnímu prostředí, než ukazovaly původní nadšené odhady. Takové riziko hrozí u všech technologií, které se prosadí pomocí státních dotací a ne jenom u těch, jež prosazuje zelená lobby. Je takřka nemožné totiž předem předpovědět všechny možné souvislosti. Využití větrné energie představuje obdobný případ. Zkušenosti z Německa ukazují, že pokud bychom prostředky použité na výstavbu větrných elektráren využili ke zlepšení technologií ve stávajících tepelných elektrárnách, prospělo by to životnímu prostředí více.

Ladislav 22.7.2008: Alternativ je spoustu,proto by se měly dotace rozdělit do více projektů,jako je solární energie,bioreaktory,piezoelektrický jev,výzkum bezpohybového elektromagnetického generátotu.

Působení arsenu

28.5.2008

Oxid arsenitý As2O3 se běžně používá pro léčbu promyelocytické leukémie, ale teprve nyní bylo zjištěno, jak na molekulární úrovni působí. Ve hře je ubikvitinligáza RNF4, která umožňuje, že As2O3 ničí protein PML-RAR?, produkovaný osobami postiženými tímto druhem rakoviny. Oxid arsenitý způsobuje vazbu několika kopií signální molekuly SUMO na PML-RAR?, což vede k jeho zničení. Ukazuje se, že SUMO je rozeznáván enzymem RNF4, který navádí PML-RAR? do proteasomu, kde dojde k jeho degradaci.

Scovillův elektrochemický test

27.5.2008
Chilli paprička Bhut Jolokia, foto Asit K. ghosh Thaumaturgist,  Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported licence.

Novou elektrochemickou metodu pro rychlé a snadné stanovení kapsaicinoidů vyvinul tým Richarda Comptona z Oxford University. Jde o sloučeniny, které zodpovídají za palčivou chuť papriky. Vzhledem k rozsáhlému využití této zeleniny užití nejen v potravinářství (viz akademon.cz 19.2.2007) může jít o metodu, která najde široké uplatnění. Kapsaicinoidy z paprikového extraktu se nejprve naadsorbují na elektrodu tvořenou uhlíkovými nanotrubicemi. Napěťovým pulsem se pak stanoví jejich přesná koncentrace. Nová metoda je výrazně jednodušší než doposud užívaná chromatografie, protože příprava vzorku je výrazně jednodušší. Na obrázku vidíme nejpálivější odrůdu chilli papričky původem z indického Ásámu s místním pojmenováním Bhut Jolokia. Ve Scovillově testu dosahuje ohodnocení 330.000 – 1.032.310, foto Asit K. ghosh Thaumaturgist, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported licence. Identifikoval ji prof. Paul Bosland z New Mexico State University v Las Cruces.

Hmyzí pachové receptory

27.5.2008

V mnoha organismech od červů po člověka jsou čichové zprávy detekovány rodinou čichových proteinů, přemosťujících sedmkrát buněčnou membránu, které až dosud byly klasifikovány jako receptory spřažené s G-proteiny. U řady hmyzích druhů byly nyní objeveny překvapivě jednoduché a výkonné čichové orgány, zahrnující další složku, iontový kanál, tvořený molekulárním šaperonem Or83b. Japonští a američtí vědci zjistili, že tyto heteromerní receptory tvoří chemicky regulované iontové kanály, které nejsou závislé na G-proteinových druhých poslech. Kromě přímé aktivace kanálu aktivuje vazba odorantu na receptor kanál spřažený s G-proteinem. Je tu naděje, že tento výzkum povede k účinné kontrole infekčních druhů hmyzu, včetně moskytů.

Kosmická sonda Phoenix přistane na Marsu

26.5.2008
jeden z prvních snímků okolí místa přistání sondy Phoenix (foto Phoenix Mission Team, NASA, JPL-Caltech, Univ. Arizona)

Tiskové prohlášení České astronomické společnosti a Astronomického ústavu AV ČR, v. v. i. číslo 116

Poodkrýt tajemnou geologickou historii Marsu má americká sonda Phoenix (Fénix), která přistane na povrchu rudé planety v noci z neděle 25. na pondělí 26. května našeho času. Cílem sondy v hodnotě 420 milionů amerických dolarů je severní oblast planety Mars. Sonda je vybavena sedmi vědeckými přístroji, které budou zkoumat marsovskou půdu a provádět meteorologická měření. Očekává se, že Phoenix vydrží na Marsu pracovat po dobu asi tří měsíců.

Kosmická sonda Phoenix odstartovala na svou pouť k Marsu 4. srpna loňského roku z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě pomocí nosné rakety Delta II 7925. Kosmické plavidlo urazilo na své cestě k Marsu necelých 680 milionů kilometrů. Během přeletové fáze probíhalo testování přístrojů a naplánováno bylo šest korekcí dráhy, jedna z nich byla zrušena pro nepotřebnost. Bude-li potřeba, uskuteční se poslední změna dráhy 22 hodin před plánovaným přistáním na Marsu. Cílem mise má být geologický výzkum okolí místa přistání, pořizování detailních snímků povrchu a meteorologický výzkum.

Sonda Phoenix se skládá ze čtyř základních částí. První z nich je přeletový stupeň, ten zajišťuje potřebné funkce během cesty k Marsu (korekce dráhy, dodávky energie apod.). Další částí je zadní kryt s padákem, poté následuje přistávací modul a nakonec tepelný štít.

Přistávací modul má hmotnost 350 kg a s anténami výšku okolo 2,2 metru. Energii budou dodávat dva sluneční panely poměrně netypického vějířovitého tvaru s rozpětím více než 5,5 metru. Na palubě přistávacího modulu je umístěno DVD z křemenných skel. Na něm jsou literární díla se vztahem k Marsu – např. Válka světů od H. G. Wellse a rovněž jména více než 250 000 lidí, kteří se včas zaregistrovali na stránkách projektu. Přistávací modul nese sedm vědeckých přístrojů.

Vědecké vybavení sondy Phoenix tvoří tři kamery, zařízení pro sběr a analýzu odebraných vzorků marsovské půdy a meteorologická stanice.

První kamerou je MARDI (Mars Descent Imager), která bude pořizovat fotografie při přistávání a je vybavena i mikrofonem. Druhou je stereoskopická kamera SSI (Surface Stereoscopic Imager), ta pořídí detailní fotografie okolí místa přistání. Třetí kamera RAC (Robotic Arm Camera) je umístěna na robotickém rameni a bude snímkovat místa odběrů vzorků. Její rozlišení je až 23 mikrometrů.

Další část vědeckého vybavení tvoří robotické rameno RA (Robotic Arm) o délce 2,3 metru. Rameno má čtyři stupně volnosti a je vybaveno malou radlicí. Jeho úkolem bude odběr vzorků marsovské půdy do hloubky až 50 centimetrů. Vzorky pak poputují do některého ze zařízení k analýze. Tím prvním je TEGA (Thermal and Evolved Gas Analyzer). Vzorky zde budou zahřáty na vysokou teplotu a odpařované látky následně zkoumány hmotnostním spektrometrem. Dalším zařízením je MECA (Microscopy, Electrochemistry and Conductivity Analyzer), ve kterém se vzorky smísí s vodou a budou se zkoumat vlastnosti odebíraných vzorků optickým mikroskopem nebo propustnými membránami pro měření kyselosti a zásaditosti.

Posledním vědeckým přístrojem je meteorologická stanice MET (Meteorological Station) pro měření teploty ovzduší, atmosférického tlaku a rychlosti větru. Stanice je vybavena také laserem pro studium prachových částic v atmosféře.

Phoenix přistane v severní oblasti zvané Vastitas Borealis (68,35° severní šířky) v pondělí 26. května okolo 1:37 SELČ.

Vše ale vypukne už o čtvrt hodiny dříve. Přibližně sedm minut před vstupem do atmosféry Marsu se přistávací modul odpojí od přeletové části. Několik desítek sekund poté zahájí sonda orientaci pro vstup do atmosféry. Cílem asi devadesátisekundového manévru je nasměrovat tepelný štít kosmického plavidla takovým způsobem, aby Phoenix přežil průlet atmosférou Marsu bez větší újmy. O pět minut později vstoupí Phoenix do atmosféry ve výšce asi 125 km nad povrchem při rychlosti asi 5,7 km/s. V té chvíli bude zahájena nejkritičtější fáze celé mise, která má trvat asi sedm minut. Atmosféra Marsu je řidší než pozemská, přesto se postará o prvotní snížení rychlosti kosmického plavidla. Nadbytečné kinetické energie se sonda zbaví ve formě tepla, před kterým jí má ochránit tepelný štít. Asi tři a půl minuty před plánovaným přistáním se ve výšce 12,3 km otevře padák o průměru 9 metrů. O několik sekund později bude odhozen tepelný štít a krátce nato dojde k aktivování kamery MARDI (Mars Descent Imager), ta má získat kvalitní snímky povrchu před přistáním.

Chvíli na to se rozmístí tři přistávací vzpěry, o minutu později bude aktivován přistávací radar. Pomocí něj sonda nalezne vhodné místo k přistání, na kterém se nenacházejí větší balvany. Přibližně půl minuty před přistáním se zažehne dvanáct hydrazinových motorků, které se postarají o konečné zbrzdění sestupu. Na Zemi v té době budeme ještě stále v očekávání. Signál o úspěšném přistání totiž překoná vzdálenost mezi Marsem a Zemí až za 15 minut a 20 sekund. O úspěchu či neúspěchu se tak personál řídícího střediska dozví v pondělí 26. května okolo 1:53 našeho času.

Pokud vše dopadne dobře, počká sonda několik desítek minut, než se usadí prach, teprve poté se rozvine dvojice slunečních panelů a začne primární část mise Phoenixu na Marsu.

Sběr a analýza vzorků je naplánována na první dny po přistání. Poté budou již probíhat pouze meteorologická měření. Primární část mise má trvat 90 solů (= dní na Marsu). Nepředpokládá se ale, že by sonda vydržela pracovat déle než 140 až 150 solů. Vše závisí na dodávkách energie, kterou zajišťuje dvojice slunečních panelů. Na panelech se bude postupně usazovat prach a také délka slunečního svitu bude klesat. To vše zapříčiní, že Phoenix bude mít dostatek energie maximálně do října.

akademon.cz 26.5.2008: Sonda Phoenix již úspěšně přistála dle časového plánu a vyslala první obrázky.

Oficiální stránka České astronomické společnosti k přistání sondy Phoenix na Marsu.

Nový smysl – kožní receptory kyslíku

26.5.2008

Američtí biologové z University of California v San Diegu objevili nový smysl, jenž se účastní regulace dýchání. Prof.Johnson se svými kolegy vyřadil u myší regulátor blokující HIF-1 gen (reguluje anaerobní metabolismus). Jejich mutanti měli kůži červenou a napuchlou; obtížně udržovali tělesnou teplotu, protože jejich kůží proudilo více krve, což je ochlazovalo. Záhadou byla jejich extrémně vysoká úroveň erytropoetinu, což je látka regulující tvorbu červených krvinek. Umožňuje tak přizpůsobení na velké výšky, tedy do prostředí s nízkou úrovní kyslíku. 90% jejich krve tvořily červené krvinky, ve srovnání se 40 až 50 % u normálních individuí. Jejich krev je hustá jako kaše a jejich srdce jsou v důsledku toho zvětšena.

Provedené experimenty ukazují, že savčí kůže, přinejmenším u myší, reaguje na okolní obsah kyslíku a podle toho mění průtok krve kůží. Vědci se domnívají, že tato reakce by mohla být pozůstatkem schopností, zachovaných z doby, kdy se savci vyvíjeli z nižších forem obratlovců, jako jsou obojživelníci.

Kožní dýchání u obojživelníků i jeho redukovaná forma u savců i lidí jsou dávno známé, byť přesný mechanismus popsán nebyl. Využívá se při zajištění dodávky kyslíku končetinám při přerušení cirkulace. Expozice čistému kyslíku při přetlaku 5 atmosfér v přetlakové komoře dokonce zajišťuje plnou saturaci organismu kyslíkem přes kůži celému organismu i při úplném vyloučení plicního dýchání. Problémem zůstává zajištění dostatečného vylučování kysličníku uhličitého.

Zvažují se i možnosti použití tohoto objevu ke zvýšení výkonnosti vytrvalostních atletů, což však není příliš nadějné. Jsou nebezpečně blízko nelegálnímu dopingu. Jsou vysoce riskantní, zahuštění krve navrhovaným způsobem, umocněné dalším zahuštěním v důsledku ztrát vody pocením při tělesné námaze, představuje nemalé a abnormální zatížení srdce.

Zčervenání kůže s otokem poukazuje na možnost periferní stagnace krve; v takovém případě role kysličníku uhličitého by jistě nebyla zanedbatelná. Benziger kdysi dávno takový hypotetický hormon ve svalech i nazval – hyperpnoin – než se ukázalo, že jde o CO2.

Objev staví do nového světla i jeden z prostředků lidového léčitelství – přikládání nahřátých baněk, což výrazně zvyšuje lokální prokrvení kůže.

Padělané lebky

25.5.2008

Experti Britského muzea po důkladném zkoumání konstatovali, že dvě nejznámější indiánské křišťálové lebky jsou padělky. Doposud se nich předpokládalo, že byly zhotoveny v předkolumbovské Americe. Podvrh neodhalil ani proslulý dobrodruh-archeolog Indiana Jones ve svém poslední filmu. Zkoumání pomocí elektronového mikroskopu ukázala, že k jejich tvůrce použil rotujícího nástroje. Něco takového nebylo v předkolumbovské Americe doloženo na žádném jiném známém nálezu. Navíc šlo o nástroj kovový, zatímco k těmto účelům Indiáni využívali dřevo a kámen. Rentgenová difrakce pak potvrdila stopy karborunda (karbid křemičitý), což je velmi tvrdý materiál používaný k výrobě brousků (Mnozí jistě pamatují slogan karborundum brousek za korunu kousek) i jako brusný prášek. K jeho rozšíření však došlo až ve dvacátém století.

dardalion 26.5.2008: Pokud mohu podotknout, tak to, že by ty lebka šly vyrobit technologiemi o kterých předpokládáme, že v původně předpokládané době vzniku znaly, bylo vyvráceno už dávno. Pokud tedy teď bylo zjištěno, jakým způsobem byly lebky vyrobeny, tak se mi nezdá, že by to automaticky znamenalo, že se jedná o podvrh. Mohou tedy vědci nějakým způsobem datovat vznik lebek? Technologie byly přeci v průběhu času ztráceny a znovu objevovány opakovaně, tak proč by to nemohl být zrovna takový případ?

akademon.cz 26.5.2008: Protože při vědeckém zkoumání se zatím nejvíce osvědčila metoda, kdy za správné vysvětlení pokládáme to nejjednodušší (tzv. Occamova břitva). Tedy takové, jež vyžaduje co nejméně předpokladů. Skutečně je možné, že indiánské civilizace disponovaly potřebnými technologiemi, jež později upadly v zapomnění. Nemáme však důvod předpokládat, že tomu tak bylo. Opustíme-li princip Occamovy břitvy, musíme pak připustit mnoho nejrůznějších vysvětlení. Americké křišťálové lebky mohou třeba být mimozemského původu. Stejně dobré vysvětlení, jako zapomenuté technologie. Nebo je mohla vytvořit zatím neznámá pozemská civilizace. To jsou všechno nadbytečné předpoklady, u nichž nelze rozhodnout, který je správnější. Tvrzení o tom, že křišťálové lebky jsou padělky, tak zatím nejvíce odpovídá našemu dosavadnímu poznání. Je samozřejmě možné, že se v budoucnu objeví archeologické nálezy, které experty Britského muzea donutí změnit jejich stanovisko.

Ahura Mazda 3.6.2008: Technologie litého betonu se ztratila na víc než tisíc let. Je proto kopule Pantheonu v Římě nutně falzum? To mi spíš připadá podezřelé, že stopy opracování tak odpovídají současným technologiím.

akademon.cz 3.6.2008: Porovnáváte neporovnatelné. Kdyby se kopule Pantheonu objevila najednou z ničeho nic v 19.století a nebyla by známa žádná jiná římská betonová stavba, byl by to samozřejmě důvod k zamyšlení, zdali nejde o falzum. Tato situace by byla srovnatelná s křišťálovými lebkami. Není pochyb o tom, že Římané znali technologii litého betonu a že tato technologie byla znovu objevena až v 19.století. Jenže dokladů o tom, že v antice byl používán beton máme povícero, např.Caracallovy lázně, mnoho nejrůznějších akvaduktů a samozřejmě zmíněný Pantheon. Rovněž máme řadu jiných dokladů o starobylosti Pantheonu – zmínky v písemných dokumentech, malby, středověké hroby, atd. To vše u křišťálových lebek chybí, takže falzum se jeví jako nejpravděpodobnější vysvětlení. Navíc se nedá říci, že stopy opracování odpovídají vysloveně současným technologiím. Rotující nástroje se při opracování používají stovky let, možná déle. Nebyly známy v předkolumbovské Americe, protože Indiáni využívali jiné metody.

Rušička teroristů

23.5.2008

Turecká společnost Gate Elektronik předvedla na veletrhu v jordánském Ammánu své rušičky radiově kontrolovaných odpalovacích zařízení. Jde vlastně o zařízení, které vysílá silný šum na frekvencích, jež používají operátoři mobilních telefonů. Nejmenší z nich je velké asi jako cigaretová krabička. Ve svém okolí tak vyruší jakoukoli komunikaci pomocí těchto zařízení. Znemožní tak odpálení mobilní telefonem řízené bomby.

Trhlina se zacelí sama

23.5.2008

Letečtí inženýři z Bristol University vyvinuli novou technologii, která umožní materiálům, aby samy opravily svá drobná poškození. Nacházejí se v nich totiž drobné dutinky vyplněné epoxidovou pryskyřicí. Při vzniku drobné trhlinky do ni epoxid vyteče a zatuhne. Opraví tak materiál ještě před tím, než může dojít k jeho podstatnému poškození. Pevnost takto opraveného materiálu dosahuje až 90% původních hodnot. Během čtyř let se očekává využití hlavně v při konstrukci letadel.

Známe genom potemníka hnědého

23.5.2008
dospělý Potemník hnědý (Tribolium castaneum),foto: Eric Day, Virginia Tech, Blacksburg, Va.

Potemník hnědý (Tribolium castaneum) je významným modelovým organismem pro studium obecného vývoje hmyzu a zároveň škůdcem skladovaných zemědělských produktů. Tento všežravý brouk si vyvinul schopnost interagovat s různým chemickým prostředím (obsahuje širokou škálu čichových a chuťových receptorů), stejně tak jako protein P450 a další detoxikační enzymy. Ve srovnání s octomilkou drosofilou si tento potemník uchoval více ancestrálních genů zapojených do membránové komunikace. Systémová RNA-interference funguje jinak než v hlístici Caenorhabditis elegans, ale zároveň nabízí podobné možnosti vysvětlení funkce genů a identifikaci cílů pro selektivní kontrolu hmyzu.

Život bez plic

22.5.2008
Barbourula kalimantanensis (foto: David Bickford,  Current Biology)

Malá plochá žába z Bornea s latinským názvem Barbourula kalimantanensis, která žije v rychle tekoucích říčkách, se proslavila jako obojživelník nemající plíce. Podrobný výzkum v Bandungu ukázal, že nemá ani stopy po plících a že veškerý příjem kyslíku se děje kůží. Jde o velmi vzácný případ mezi čtyřnohými obratlovci a zdá se, že je žába nadto ohrožena změnami v životním prostředí těžbou zlata, která znečišťuje okolní vodní biotop.

Ochrana proti neurodegeneraci

21.5.2008

Řada neurodegenerativních chorob sdílí společné rysy, jako agregace proteinů a závislost na věku. Nedávná studie amerických vědců na octomilce odhalila ochrannou úlohu enzymu nikotinamid-mononukleotid-adenylyltransferázy (NMNAT) proti neurodegeneraci způsobené nadměrnou aktivitou nebo poraněním. Zároveň badatelé ukázali, že zvýšená produkce NMNAT může též chránit proti mozkomíšní ataxii způsobené neurodegenerací. Ochranná funkce NMNAT zřejmě závisí na dráze řízené proteasomem, podobně jak to činí protein Hsp70. Šaperonová funkce tohoto enzymu je podobná funkcím již známých molekulárních šaperonů. Ukazuje se, že NMNAT je protein reagující na stres, který udržuje řádnou funkci neuronů a zároveň je chrání.

Fotonický nosatec

20.5.2008
Nahoře 2,5 cm dlouhý nosatec Lamprocyphus augustus (foto Jeremy Galusha), dole detail jeho krunýře (foto Michael Bartl, University of Utah). Zeleně zbarvený krystalek má průměr asi 100 mikrometrů.

Krunýře brouků občas vykazují zajímavé optické vlastnosti (akademon.cz 20.1.2007 a 12.4.2007). Nepřekvapí proto, že zářivě zelené zbarvení vnější chitinové kostry asi 2,5 cm dlouhého brazilského nosatce Lamprocyphus Augustus způsobuje její povrchová struktura a nikoliv barvivo. Vnější povrch pokrývají drobné eliptické šupinky, jež dohromady tvoří fotonický krystal (akademon.cz 28.2.2004) , kterým projdou jen určité vlnové délky. Na obrázku vidíme v horní části asi 2,5 cm dlouhého nosatce Lamprocyphus augustus na fotografii Jeremyho Galushy, ve spodní části detail jeho krunýře (foto Michael Bartl, University of Utah). Zeleně zbarvený krystalek má průměr asi 100 mikrometrů.

200 let od pádu stonařovských meteoritů

20.5.2008

Tiskové prohlášení České astronomické společnosti číslo 115.

Letos si připomínáme 200. výročí od hromadného pádu meteoritů v okolí Stonařova na Jihlavsku. Tato událost se odehrála krátce před 6. hodinou ranní 22. května roku 1808. Meteoritický spad v okolí Stonařova nastal pouhých 5 let poté, co byla vědeckou obcí přijata teorie o možnosti existence meteoritů, tedy kamenů spadlých z vesmíru.

V minulosti sahající až na přelom 18. a 19. století lze dohledat domněnky o tom, že meteority jsou mimozemského původu, což vyplývá především z prací německého vědce Ernsta Florense Friedricha Chladniho (1756–1827). Oficiální věda však teorii o mimozemském původu meteoritů přijala až na základě výzkumu spadu meteoritů ze dne 26. dubna 1803 u L´Aigle poblíž Paříže, kterým se zabýval fyzik Jean-Baptiste Biot (1774 – 1862).

Dobové záznamy pád meteoritů popisují jako událost, která vzbudila zájem v širokém okolí. Podle kronik v ono osudné ráno nad Stonařovem vládla jasná obloha. Náhle se však na nebi objevil velký ohnivý kužel a ozvala se ohlušující rána, kterou autoři písemných záznamů připodobňují k výstřelu z děla. Během následujících chvil se ozývalo ještě další dunění, které přecházelo ve svist doprovázející pád jednotlivých meteoritů. Na krajinu se velmi rychle snesla mlha hustá tak, že prý nebylo vidět víc než na 12 kroků. Mnozí svědci události v dobových zápisech popisují i náhlou přítomnost zápachu. Ti, kteří se k meteoritům dostali bezprostředně po jejich pádu, popsali, že kameny byly ještě horké.

Stonařovský déšť meteoritů pozorovalo relativně velké množství svědků. Tehdy totiž byla neděle a mnozí šli právě na mši do kostela. Podle kronik celý jev trval přibližně 8 minut, přičemž z nebes spadlo asi 200 až 300 kusů kamenů. Žádný z přihlížejících padajícími meteority nebyl zasažen, podle všeho dokonce nebyly ani žádné ztráty na dobytku ani na majetku.

Kronikáři však v souvislosti s hromadným pádem meteoritů zaznamenali i jednu kuriózní událost. Jeden z kamenů (dle některých pramenů vážil téměř 2 kg) totiž měl spadnout pouze 30 cm od jednoho z občanů Stonařova, který byl tou dobou na náměstí. Tento kámen se měl zabořit 10 cm do udusané hlíny náměstí.

Krátce po pádu se na místě objevil Dr. Karel Schreibers (1775–1852), ředitel c. k. přírodovědných sbírek ve Vídni. Tento badatel se zasloužil o velmi kvalitní zdokumentování celé události. V místě sbíral informace, ale i meteority samotné. Mnohé kusy byly od nálezců i za velmi lukrativních podmínek odkoupeny.

Zprávy o pádu meteoritů se šířily velmi rychle. Vůbec první článek o této události byl otištěn v brněnských novinách Blätter für den österreichischen již 31. května 1808 pod názvem Meteor–Steine zu Stannern. Pád meteoritů mezi veřejností vzbudil velký zájem. Důkazem toho jsou i dvě dochované kramářské písně, které se meteoritům ze Stonařova věnují.

Schreibers pečlivě zaznamenával informace o jednotlivých nálezech, takže dnes víme, že rozptylová elipsa zasáhla i celou řadu obcí sousedící se Stonařovem. Kameny se povedlo nalézt v obcích Otín, Rosice, Cerekvička, ale i Dlouhá Brtnice, Hladov, Stará Říše a řadě dalších. Oblast měla tvar elipsy orientované v severojižním směru o délce asi 12,5 km a šířce asi 4,8 km.

Většina nalezených kusů měla hmotnost v rozmezí od 32 g do 48 g. Největší kus však měl hmotnost přibližně 6 kg.

Hlavním vnějším znakem stonařovských meteoritů je černá kůra (krusta) na povrchu, která je sklovitá, lakově lesklá a poměrně tenká (méně než 1 mm). Je jako by rozčeřena jemným žilkováním a důlky (tzv. piezoglypty). Na některých kamenech je díky těmto stopám dokonce možné rozeznat čelní a týlní část kamene. Všechny tyto jevy vznikly při průletu kamenů atmosférou – ve velmi krátké době byl povrch kamenů roztaven a tavenina rozčeřena proudícím vzduchem. Tvar kamenů je většinou typicky klínovitý a mírně protažený.

Hned v počátcích výzkumů stonařovských meteoritů bylo zjištěno, že jsou velmi neobvyklé - do té doby svým složením dokonce zcela neznámé. Dnes řadíme stonařovské meteority mezi tzv. HED achondrity, které pocházejí pravděpodobně z planetky Vesta. Meteorit Stonařov (ve světě známý jako Stannern) patří v této skupině mezi eukrity a je výrazně odlišný od ostatních – hovoří se proto o tzv. stonařovském trendu (Stannern trend).

První pokusy o datování stonařovských meteoritů ukazovaly na stáří kolem 3,7 miliardy let. Nejnovější práce však přesvědčivě dokládají, že hornina stonařovského meteoritu vznikla již před 4,5 miliardy let.

Meteorit je z mineralogického hlediska tvořen převážně živcem – plagioklasem (téměř čistým anortitem) a pyroxeny (pigeonitem, hyperstenem). V malém nebo zcela nepatrném množství jsou zastoupeny: hmota SiO2 v různé formě, ilmenit, troilit, chromit a někdy fosforečnany.

Stonařovské meteority lze nyní objevit ve sbírkách mnoha muzeí prakticky po celém světě. Největší nalezený kus se nachází v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni. Meteority však jsou i v muzeu v Budapešti, Londýně, Berlíně, Paříži, Římě, ale i ve Washingtonu, New Yorku, Los Angeles, Oxfordu, Ottawě, Moskvě, Tokiu nebo třeba v Sydney. V České republice se stonařovské meteority nacházejí v expozicích Národního muzea v Praze, Moravského zemského muzea v Brně nebo třeba v Muzeu Vysočiny v Jihlavě.

V roce 2008 si připomínáme 200. výročí této významné události. K této příležitosti připravilo Muzeum Vysočiny Jihlava (http://muzeum.ji.cz) a Městys Stonařov (http://www.stonarov) rozsáhlý projekt pod názvem Stonařov 1808–2008. Na projektu spolupracuje i Jihlavská astronomická společnost (http://www.jiast.cz).

V rámci oslav kulatého výročí v Muzeu Vysočiny Jihlavy (Masarykovo nám. 57/58, Jihlava) probíhá od 3. května do 1. června výstava Poslové z vesmíru. K vidění je velké množství různých meteoritů prakticky z celého světa. Expozice však obsahuje i tektity a vltavíny. Nechybí ani obsáhlé informace o impaktech, ale i o meteorech a bolidech – vystavena je i bolidová kamera Astronomického ústavu Akademie věd ČR, v. v. i. Výstava je přístupná každý den kromě pondělí, vždy od 9:00 do 12:00 hod. a od 12:30 do 17:00 hod.

Na den 200. výročí (22. květen 2008) je připraven bohatý program, kterého se zúčastní přední čeští odborníci na meteoritiku a meteorickou astronomii (podrobnosti níže).

Muzeum Vysočiny Jihlava vydalo i sborník, který se věnuje problematice meteoritů ze Stonařova. Součástí sborníku je kromě dobových záznamů a informací o meteoritech i celosvětový seznam míst, kde všude jsou meteority uloženy.

Bouřlivý nárůst sekvenovaných genomů

20.5.2008

Od roku 1995, kdy byly sekvenovány první dva prokaryontní genomy, se počet dokončených analýz zvyšoval první dva roky na dvojnásobek a od roku 1997 jde o každoroční nárůst 30–50iprocentní, takže v současnosti (k 15. 4. 2008) bylo sekvenováno už 623 genomů bakteriálních, 52 archebakteriálních a 140 eukaryontních, což odpovídá přibližně 1,8 milionům genů. Mezi eukaryontními genomy jde o 10 genomů savců, 1 ptačí, 2 obojživelníků, 4 rybí, 3 genomy sumek, 2 ostnokožců, 1 žahavců, 16 genomů hmyzích, 3 hlístic, 1 ploštěnky, dále 31 genomů dvouděložných rostlin, 12 jednoděložných, 4 jehličnanů, 3 mechů, 1 ruduchy, 3 zelených řas, 20 vřeckovýtrusných hub, 5 stopkovýtrusných hub, 1 mikrosporidie, 1 trubénky, 1 hlenky a 15 prvoků.

Lepší metoda přípravy grafenu

18.5.2008
Struktura difenylthiolu

Grafen, uhlíková destička tvořená jedinou vrstvou atomů, je v současné době velmi populárním materiálem s řadou zajímavých vlastností (např. akademon.cz 25.2.2007). Původně byl připraven v roce 2004 odloupnutím z krystalu grafitu. Můžeme ho získat i kondenzací z par. Vylepšenou metodu, která může uspokojit stále rostoucí spotřebu, vyvinuli vědci z americké Brookhaven National Laboratory. Vytvářejí ji z uhlíkových par na rutheniovém podkladu za teploty klesající od 1150 do 850 stupňů Celsia.

6.10.2013: Jednodušší metodu přípravy vynalezl tým Andreye Turchanina z Universität Bielefeld. Nejprve se na měděný povrch naadsorbuje monomolekulární vrstva difenylthiolu (viz obr.). Po bombardování elektrony a následném zahřátí vznikne perfektní vrstva grafenu.

Produktivní kvasinka

13.5.2008

Američtí vědci Lei Wang a Qian Wang připravili geneticky modifikovanou kvasinku, která produkuje třistakrát více bílkovin než dosavadní druhy. Dosáhli toho tím, že geny odpovídající za produkci proteinů v bakterii Escherichia coli vpravili do kvasinky. Předpokládá se, že nových kvasinek se bude využívat hlavně pro výrobu bílkovin, které obsahují v přírodě se nevyskytující aminokyseliny. V živých organismech najdeme zcela běžné dvacet různých aminokyselin a ještě několik dalších, jež se vyskytují jen zřídka. Nicméně další uměle připravené aminokyseliny umožňují vytvářet bílkoviny, jejichž vlastnosti nastavíme dle potřeby. Můžeme je pak třeba jako velmi účinná léčiva.

Gama záblesk zachycen novým robotickým dalekohledem v Ondřejově

12.5.2008

Astronomický ústav AV ČR, v.v.i. - tisková zpráva

Robotickému dalekohledu D50, který je ve zkušebním provozu v Astronomickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Ondřejově, se podařilo poslední dubnovou noc napozorovat optický dosvit gama záblesku označeného GRB080430. Předběžné výsledky pozorování byly publikovány týmem skupiny Astrofyziky vysokých energií Stelárního oddělení ústavu v mezinárodním GCN cirkuláři číslo 7651. Podrobná vědecká analýza získaných dat právě probíhá, získané výsledky budou publikovány ve vědeckém recenzovaném časopise.

Dalekohled o průměru 50 cm, který je právě v testovacím provozu, poskytl první cenný vědecký výsledek. Současně jde totiž o první úspěšnou detekci optické emise gama záblesku na observatoři Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově.

Pozorování objektu proběhlo přibližně 4 minuty po detekci gama záblesku na družici Swift. Optický transient je na snímku z Ondřejova dobře vidět jako slabý objekt asi 19. hvězdné velikosti. V dosahu ondřejovského dalekohledu byl dosvit záblesku ještě i další noc, jako slabý objekt 21. hvězdné velikosti.

Ještě předtím se na místo záblesku automaticky natočil 30 cm robotický teleskop BOOTES1 ve Španělsku, provozovaný ve spolupráci španělských astronomů z IAA Granada a českých astronomů z Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Začal pozici snímkovat pouhých 30 sekund po gama záblesku a rovněž úspěšně zaznamenal optický transient jako objekt 17. hvězdné velikosti. Do třetice další mezinárodní tým zahrnující českého astronoma získal optické spektrum optického transientu, které prokázalo, že jde o velmi vzdálený kosmický objekt s rudým posuvem 0.75.

Ondřejovský dalekohled zachytil doznívající emisi ve viditelném světle gama záblesku GRB080430, jevu trvajícího pouhých asi 30 sekund. V tomto tzv. optickém dosvitu je pak středními a většími přístroji objekt pozorovatelný ještě po několik dní až výjimečně týdnů. Podle současných představ jde o projevy spojené se zánikem velmi hmotné hvězdy a vznikem černé díry ve vzdálené galaxii. Tyto jevy představují nejvíce energetické exploze ve vesmíru. Záblesk v záření gama je ve většině případů doprovázen i vzplanutím ve viditelném světle (tzv.optický transient), které přechází do doznívající optické emise (tzv. dosvit).

V době přípravy této tiskové zprávy zachytil dalekohled D50 další, druhý gama záblesk GRB080506 v noci ze 6. na 7. května 2008, jako slabý objekt hvězdné velikosti 20,2. Toto pozorování bylo ihned publikováno v mezinárodním cirkuláři GCN číslo 7689. Schopnost detekovat tak slabé objekty prokazuje vysokou optickou kvalitu přístroje.

Teleskop D50 byl vyvinut za podpory AV ČR a spolupráce s konsorciem Astrolab Brno jako nízkonákladový přístroj s využitím již existujících částí (montáž, pozorovací domek ap.). Zrcadlo dalekohledu vybrousil Dr. Cyril Polášek z ASÚ AV ČR, v.v.i. Dokončení přístroje a jeho uvedení do zkušebního provozu proběhlo silami pracovní skupiny Astrofyziky vysokých energií Stelárního oddělení ASÚ AV ČR, v. v. i., za pomoci mechanické dílny ústavu. Dalekohled je vybaven řídícím programem RTS2 Mgr. Petra Kubánka, který umožňuje navedení teleskopu na místo gama záblesku během několika sekund až desítek sekund po obdržení informace o záblesku a také automatické snímání zadaných objektů během noci. Dalekohled se nachází na historické pozorovací plošině ondřejovské hvězdárny. Využívá jej skupina Astrofyziky vysokých energií Stelárního oddělení Astronomického ústavu AV ČR k pozorování kosmických zdrojů vysokých energií ve viditelném světle, zejména kataklyzmických proměnných hvězd, aktivních galaxií a sledování optických protějšků záblesků gama. V současnosti je dalekohled ve zkušebním provozu, kdy je již možné pořizovat astronomická pozorování, dalekohled však musí být v průběhu pozorování pod dohledem. S uvedením dalekohledu do plného robotického provozu se počítá v květnu 2008. Aktualizované informace o teleskopu D50 jsou dostupné na http://altamira.asu.cas.cz/instr/d50/.

Dalekohled je Newtonova typu s primárním parabolickým zrcadlem o průměru 500 mm a ohniskové vzdálenosti 1975 mm. Sekundární eliptické zrcadlo má menší průměr 100 mm. Obě zrcadla jsou pokovena hliníkem. Otevřený trubkový tubus dalekohledu je z oceli.

Detekční soustava sestává z vlastního CCD detektoru (FLI IMG 4710), korektoru pole (TeleVue Paracorr PSB-11000), filtrového kola (FLI CFW-5) a ostřiče (FLI DF-2). CCD prvek E2V 4710 má 1024x1024 pixelů (1 megapixel) a při rozlišení 1.18"/pixel (díky korektoru pole se efektivní ohnisková délka mírně prodloužila na 2272 mm) poskytuje zorné pole cca 20'x20'.

Filtry jsou umístěny v konvergentním svazku před CCD. Standardní sestava filtrů sestává ze standardních besselových filtrů BVRI a IR blocking filtru I.comp. (dodány optickými dílnami AV v Turnově). Všechny filtry jsou opatřeny antireflexními vrstvami.

Paralelně s optickou osou má dalekohled ještě širokoúhlou kameru bez filtru, která slouží k navádění dalekohledu - k centrování pole před pozorováním a ke sledování pozice v jeho průběhu. Jedná se o malý dalekohled (zrcadlový objektiv Rubinar a malá CCD kamera) o průměru 10 cm a ohniskové vzdálenosti 500 mm; jeho zorné pole je cca 1.5 x 1 stupeň.

Rentgenování jantaru

12.5.2008
Rentgenový snímek drobných členovců v jantaru (foto M. Lak, P. Tafforeau, D. Néraudeau)

V jantaru, fosilizované pryskyřici, často najdeme zakonzervované organismy, jež se do něj zachytil ještě v době, kdy byl tekutý. Jak je však pozorovat v zakalených vzorcích? Paleontologové z francouzské Renneské univerzity použili při průzkumu jantaru z lokality v departmentu Charentes v západní Francii rentgenového záření ve spojení s moderní metodou zobrazování. Ve dvou kilogramech křídového jantaru odhalili 356 různých druhů členovců od 0,8 mm velkých roztočů, dále mouchy, pavouky, mravence a až 4 mm dlouhé vosy.

Miliontý hybrid

11.5.2008

V prosinci 2007 došlo k prodeji miliontého hybridního vozu Toyota na severoamerickém trhu. První model Toyota Prius se na americkém trhu objevil v červenci 2000. Nabídka vozů s nižšími emisemi nebo úplně bez nich je stále širší a širší. Kalifornská společnost Green Vehicle hodlá uvést na tříkolku TRIAC hnanou pouze elektromotorem, jež budou napájet lithiové články. S pětirychlostní převodovkou dosáhne rychlosti asi 120 km/hod. Při rychlosti 70 km/hod činí její dojezd 150 km. Při ceně 20.000 dolarů můžeme říci, že si koupíme dosti ubohé vozítko za mnoho peněz. TRIAC názorně ukazuje zásadní problém všech dosavadních elektromobilů: nemáme doposud dostatečně výkonný akumulátor, který by dodal takové množství energie, aby elektromobil mohl dojet stejně daleko jako automobil se spalovacím motorem při srovnatelné rychlosti. Dokud tento problém nebude vyřešen, elektromobily jsou odsouzeny zůstat okrajovým doplňkem automobilového trhu.

dRobert 29.5.2008: Elektromobil je již na hranici alternativy. Základním bodem obratu bude cena benzínu nad 40 korun. Většina jízd ve městě je méně než 80 km a auto dobijete na noční proud. Pochopíme, že nepřetržité autojízdy na 300 a více kilometrů jsou ekonomický nesmysl (nejen ekologický) více např: www.elektromobil.wz.cz. Současná Tojota Prius je zatím nezaslouží název hybrid, na baterie ujede jen několik kilometrů . Elektromotor zde slouží hlavně jako dynamo. Nicméně slibují víc ...

Izotopy na přání

9.5.2008

Dle tvrzení prof.Bradleyho Sherrilla z National Superconducting Cyclotron Laboratory na Michigan State University dokáží nyní vyrobit na přání izotop prakticky jakéhokoli prvku. Připomeňme si, že izotopy jsou atomy téhož prvku, které se liší počtem neutronů v jádře. Vzhledem k tomu, že je dokážeme velmi přesně stanovovat, hodí se jako značky při sledování nejrůznějších chemických a biologických procesů.

Genom ptakopyska

9.5.2008

Přečtením kompletní dědičné informace vejcorodého ptakopyska nahlédli vědci do počátků evoluce savců.

Když se dostaly do Británie první vycpané exempláře australského ptakopyska, považovali je přírodovědci za nejapný pokus o žert. Kombinace „kachního zobáku“ a ptačí kloaky s tělem savce jim připadala notně přitažená za vlasy. Mezinárodní konsorcium genetiků nyní zveřejnilo v časopisech Nature a Genome Research výsledky čtení genomu tohoto podivuhodného tvora a podívaná, kterou databáze s geny ptakopyska nabízí, je neméně bizardní.

Vejcorodí savci, mezi něž patří vedle ptakopyska i ježura, se oddělili od vačnatých a placentálních savců před 166 miliony roků a představují cosi jako spojovací článek mezi savci a plazy. Mají srst jako savci, ale kladou kožovitá vajíčka jako plazi. Pohlavní a močové vývody ptakopyska tvoří útvar podobný plazí kloace, ale mláďata krmí tento živočich mlékem ze žlázy, jež vznikla modifikací potní žlázy.

Stejná „plazo-savčí směska“ se nachází i v dědičné informaci ptakopyska. Po plazech mu zůstal jeden ze tří genů pro tvorbu vaječného žloutku. Má však už všechny geny pro mléčné bílkoviny. Geny pro bílkoviny mléka se v genomu ptakopyska nacházejí podobně jako u savců v sousedství genů pro sklovinu zubů, z kterých zřejmě také vznikly.

Samostatnou kapitolou je určení pohlaví ptakopyska. Australská genetička Jenny Gravesová už před několika lety zjistila, že ptakopysk má pohlavní chromozomy X a Y podobně jako ostatní savci. Na rozdíl od savců, kteří vystačí s jedním párem pohlavních chromozomů, však určuje pohlaví ptakopysků pět párů pohlavních chromozomů X1 až X5 a Y1 až Y5. Původně se Jenny Gravesová domnívala, že určení pohlaví ptakopyska kopíruje savčí model, kde samce určuje kombinace různých pohlavních chromozomů X a Y, zatímco samice vlastní jen chromozomy X. To ale neplatí a určení pohlaví ptakopyska se mnohem více podobá ptačímu systému. Ptáci mají pohlavní chromozomy Z a W, přičemž samec vlastní pár Z chromozomů a samice má dva různé pohlavní chromozomy – Z a W. Samčí chromozom Z nese u ptáků gen DMRT1, který patří do tzv. DM rodiny. Tato genová rodina se podílí na určení samčího pohlaví u všech obratlovců. Ptakopysk nese na chromozomu X5 gen, jenž jakoby z oka vypadl ptačímu genu DMRT1. Podle Jenny Gravesové tím podobnost ptačího Z a ptakopysčího X5 chromozom nekončí. Chromozom X5 ptakopyska se vnitřní strukturou silně podobá ptačímu Z chromozomu a jeho gen DMRT1 zřejmě hraje klíčovou roli v určení pohlaví ptakopysků.

Ptakopysk se podobá plazům a ptákům i tím, že nemá imprintované geny. Genový imprinting se vyvinul u savců a krytosemenných rostlin a představuje výjimku z Mendelových zákonů. U dvou až tří stovek savčích genů není jedno, od kterého rodiče je zdědíme. Jeden rodič předává potomkovi gen vždy inaktivní a druhý naopak předává tentýž gen v aktivním stavu. Výskyt dvou aktivních nebo naopak inaktivních forem genu má pro savce obvykle velmi vážné (nejednou fatální) následky. Imprintované geny se u savců nacházejí v sousedství tzv. repetitivních sekvencí, kde se dědičná informace „zasekla“ podobně jako poškozená vinylová gramodeska a opakují se tu mnohokrát jednotlivé genetické motivy. Ptakopysk má dědičnou informaci tvořenou (podobně jako savci) zhruba z půlky repetitivními sekvencemi. Ty však „nezdobí“ geny, jež u ostatních savců podléhají imprintingu.

Další podivuhodnou analogií mezi ptakopyskem a plazy je jedová žláza a její toxický sekret. Plazi mají jedové žlázy většinou v tlamě. Toxiny vládnou i plazi donedávna považovaní za zcela nejedovaté. Ptakopysk má jedovou žlázu ve zvláštní ostruze na zadní končetině. Její toxin se vyvinul z obranných bílkovin defenzinů, jež chrání organismus před bakteriální infekcí. Je zajímavé, že plazí jedy mají stejný původ. V tomto případě jde ale zřejmě o souhru náhod. Ptakopysk použil defenzivy k evoluci jedu nezávisle na plazech. Velké překvapení připravil ptakopysk genetikům, kteří studovali jeho geny pro receptory tzv. vomeronasálního orgánu. Plazi používají tento orgán k „ochutnávání“ molekul přítomných ve v jejich okolí. Hadi nabírají vzorek rozeklaným jazykem a tím pak doručují molekuly do vomeronasálního orgánu na horním patře tlamy. Savci mají vomeronasální orgán u báze nosní přepážky a slouží jim k vnímání feromonů. Zatímco savci mají jen pár stovek genů pro receptory vomeronaasálního orgánu, ptakopysk jich vlastní více než tisícovku. Zřejmě je používá pro „ochutnávání“ vody, v které si po většinu dne hledá potravu.

Hlavní rozdíly mezi ptakopyskem a ostatními savci neleží podle všeho ve strukturních genech, ale v jejich regulačních sekvencích. Zjednodušeně řečeno, ptakopysk dělá s podobnými geny úplně jiné věci než vačnatci nebo placentálové. Proto bude další výzkum DNA ptakopyska i nadále vzrušující záležitostí.

Komunikace ultrafialovým zářením

7.5.2008
Skákavka Phintella vittata, foto Vengolis, licence Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0.

Prof.Daiqin Li z National University of Singapure odhalil, že samci pavouků skákavek druhu Phintella vittata používají pro komunikaci se samicemi ultrafialové záření, které odrážejí svým tělem. Schopnost vnímat ultrafialové záření o vlnových délkách kolem 300 nm, které využívají, dosud nebyla v živočišné říši popsána. Mnoho různých druhů hmyzu, korýšů, ryb, ptáků i savců vnímá delší vlnové délky.

Bakteriální fosforylace

6.5.2008

Vazba fosfátových skupin na proteiny se považuje za jednu z hlavních posttranslačních modifikací eukaryontních buněk. Ukazuje se však, že jde o proces důležitý i pro prokaryota. Skupina amerických autorů prozkoumala tzv. fosfoproteom u Gram-negativní bakterie Escherichia coli a zjistila tam 81 fosforylačních míst na 79 proteinech. Srovnání s Gram-pozitivním druhem Bacillus subtilis ukázalo, že oba druhy jsou si velice podobné v rozměrech a typech struktury fosforylovaných proteinů. Bylo překvapením, že oba fosfoproteomy vykazovaly mnohem vyšší úroveň konzervace v evoluci než ostatní proteiny, a to od archebakterií až po člověka.

Memristor

6.5.2008

Memristor, čtvrtý pasivní bipolární prvek elektrických obvodů (po odporu, kapacitě a indukčnosti) se podařilo sestrojit pracovníkům firmy Hewlett Packard. Jde o prvek elektrického obvodu, jehož odpor závisí na množství prošlého náboje. Tvoří jej dvě vrstvy oxidu titaničitého. Průchod proudu jednou z nich mění odpor přilehlé vrstvy. Teoreticky jej popsal již prof.Leon O.Chua z University of Californina v Berkeley v roce 1971. V budoucnu možná přispějí ke zjednodušení elektrických obvodů, protože v některých aplikacích mohou nahradit tranzistory. Rovněž se uvažuje o jejich využití jako pamětí.

Rostliny jako bioreaktory pro pěstování molekul pro medicínské využití - tisková zpráva AV ČR:

5.5.2008

V rostlinných biotechnologiích se stále častěji uplatňují rostliny při přípravě hodnotných cizorodých proteinů, které se používají jako enzymy, léčiva, popřípadě vakcíny. Pomocí technik genového inženýrství lze připravit nové transgenní (obsahující cizí gen) buněčné kultury a z nich potom rostliny produkující širokou škálu různých důležitých proteinů vhodných pro léčbu či prevenci onemocnění. Výhodami této technologie, nazvané souhrnně „molecular farming“, je nižší cena vyrobeného proteinu a jeho vysoká kvalita daná nízkou pravděpodobností kontaminace lidskými patogeny. Díky tomu lze uvažovat například o zavedení tzv. „jedlých vakcín“, které většinou vyžadují použití vysokých dávek očkovacího proteinu (antigenu).

V naší republice se problematikou přípravy „jedlých“ vakcín v rostlinách zabývá Ústav experimentální botaniky AV ČR ve spolupráci s Ústavem hematologie a krevní transfuze. Naší snahou je příprava jedlé vakcíny proti lidskému papillomaviru (HPV), který způsobuje nádorová onemocnění, zejména karcinom děložního čípku. Projekt je ve stadiu základního výzkumu, kdy se odvozují transgenní rostliny sóji produkující antigeny HPV v semenech. Semena mají vysoký obsah bílkovin, a tudíž i schopnost akumulovat obrovská množství vakcíny a navíc je lze snadno skladovat a zpracovat. Kromě sóji naše skupina rovněž používá modifikované rostlinné viry, které slouží k rychlé, avšak časově omezené produkci různých antigenů v listech tabáku (tzv. transientní exprese). Umožňuje nám to testovat v relativně krátkém čase expresi množství různých antigenů a jejich schopnost vyvolat imunitní odpověď v savčím organismu.

Sledování translace na ribosomu kodon po kodonu

4.5.2008

Skupina vědců z USA, Japonska a Brazílie vyvinula metodu, jak sledovat jednotlivé ribosomy při translaci informační RNA pomocí upevnění jejích konců tzv. optickou pinsetou. Zjistili, že translace probíhá postupnými translokačními a přestávkovými kroky. Přestávky trvají v průměru 2,8 sekundy. Vlastní translokační krok trvá méně než 0,1 sekundy. V každém kroku jsou obsaženy tři fáze. Translokace a rozvíjení RNA jsou přísně spřažené funkce ribosomu.

Diskuse/Aktualizace