Josef A. Schumpeter a hospodářská politika

Ing Petr Holec, CSc., VUT v Brně

11.1.2004

Není nic praktičtějšího, než dobrá teorie, řekl kdysi Clausewitz. Po roce 1989 jsme se po odmítnutí marx-leninské ekonomické "teorie" setkali v prakticky prováděné ekonomice jen s Klausovým pojetím neoliberalismu.

Ponechejme stranou důležitost pevného právního rámce, v němž mají ekonomické procesy probíhat, tedy otázku, která nebyla pouze podceněna, ale ve skutečnosti našimi prvními porevolučními vládami v čele s Klausem odmítnuta, a dodnes její liknavé řešení představuje největší bariéru rozvoje hospodářství. Položme si otázku, zda se ve světě aplikuje jiný přístup k řízení ekonomiky, který by měl oporu v jiné konsistentní makroekonomické teorii.

Takový přístup existuje, a je založen na poznatcích ekonoma Schumpetera, zkoumajícího roli a procesy inovací a jejich souvislost s ekonomickým růstem. V řízení ekonomiky z něj vychází většina rozvinutých průmyslových zemí, včetně těch, které obvykle vnímáme jako představitele úspěšné tržní ekonomiky, jako jsou Spojené státy či Velká Británie. Ty představují jeden pól škály přístupů, lišících se mírou státní inherence. Na jejím opačném konci je Švédsko a Finsko, které se již poučily z neúspěchu "třetí cesty" k tržnímu socialismu, ale zastávají stále politiku solidarity, umožňující přerozdělování nezvykle vysoké části domácího důchodu. A ejhle: státní úředníci ve Skandinávii zřejmě myslí víc na prospěch státu, než na prospěch vlastní, a alokují peníze daňových poplatníků způsobem, který z obou zemí činí tygry v měřítku EU, pokud jako kriterium bereme rychlost růstu HDP. Lze říci, že ze Schumpetera vychází dnes pragmatická makroekonomická politika všech rozvinutých průmyslových zemí. U nás se jménem tohoto našeho rodáka občas setkáme, ale dosud se veřejnost neměla možnost seznámit se s teoriemi tohoto mimořádného ekonoma. Ten již ve věku 29 let publikoval své první závažné práce. Tehdy působil jako hostující universitní profesor v Grazu, Černovcích a na University of Columbia, a poté jako stálý profesor university v Bonnu. Proslulým se pak stal zejména svými pracemi jako profesor Harvardské university po svém odchodu do USA roku 1932. Snad ještě důležitější jsou poznatky jeho následovníků. Mezi ty nejznámější patří Freeman, Dosi, Pavitt, Perez, Mowery, Rosenberg a další ekonomové, činní v posledních dvou dekádách. Vývoj ekonomiky v celém světě (snad kromě České republiky) totiž vyvolal novou vlnu zájmu o Schumpetera a prokázal jeho schopnost vystihnout s předstihem důležité trendy a zákonitosti. Řada jeho myšlenek se ukázala být aktuální až v souvislosti s dramatickým rozvojem technologie v poslední čtvrtině století. Nepřetržitý růst ekonomiky USA v poslední dekádě se stal předmětem obdivu a závisti. Lze říci, že ze stejných konceptů dnes vycházejí vlády všech ekonomicky úspěšných zemí při plánování hospodářského rozvoje, včetně Evropské Unie.

Kdo byl Josef Alois Schumpeter

Josef Alois Schumpeter se narodil 8. února 1883 v Třešti v rodině německého podnikatele, ale již ve svých 4 letech se jeho rodina přestěhovala do Vídně. Studoval na universitách ve Vídni, v Berlíně a v Londýně. V roce 1912 vydal první ze svých stěžejních děl, Die Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung, zabývající se teorií hospodářského rozvoje, dynamiky a strukturálních změn tržní ekonomiky. Roku 1942 vychází další jeho klíčové dílo, Capitalism, Socialism and Democracy, pojednávající o společenských a institucionálních změnách a vytvářející pro jejich pochopení nový teoretický rámec. Až posmrtně (zemřel 21. června 1950) byla vydána roku 1954 jeho kniha History of Economic Analysis, v níž kriticky hodnotí současné ekonomické teorie.

Schumpeterovy podněty pro chápání inovačních procesů uvnitř firmy

Schumpeter studoval rozvoj ekonomiky z agregátních, statistických dat, která dokumentovala, že k vývoji dochází ve vlnách. Uvědomil si, ze jej nelze beze zbytku vysvětlit působením tržních sil a spekulativní činnosti investorů. Jednou z jeho nových myšlenek je pojem 'technologické trajektorie'. K technologické změně může dojít jen tehdy, je-li (kromě tržních předpokladů) subjekt změny dostatečně připraven, tedy má-li vyhovující kvalifikační základnu schopnou osvojit si nové poznatky. To neznamená jen formální vzdělání, ale i dostatečné praktické zkušenosti s aplikací novinek, a především pak pružnou organizační strukturu připravenou provést změny vedoucí k její vyšší efektivnosti, ukáže-li se, že ta stará klade novinkám překážky. Teprve potom se mohou projevit skryté možnosti nové technologie. To v souhrnu bývá označováno jako technologický potenciál inovační firmy. Historie přinesla řadu případů, které tuto tezi potvrdily. Například elektrické dynamo doznalo přes svou nepochybnou užitečnost masového rozšíření až 30 let po svém uvedení na trh. Příčinou nebyla jeho technická nedokonalost, ale prostá neschopnost manažerů přizpůsobit organizační strukturu firmy novým potřebám.

Pojem 'technologická trajektorie' vystihuje dva podstatné rysy inovačního vývoje, a těmi jsou aplikační specifičnost (dráha vede ´odněkud někam´) a kumulační charakter vývoje inovačních firem, tedy hromadění zkušenosti (dráha je spojitá). Těmito aspekty se zabývali Nelson a Winter, když zkoumali společné prvky rozvoje inovačních firem. Vycházeli přitom z behavioristické teorie firem a popřeli imperativ maximalizace zisku, jak jej, jako své zlaté tele, uctívá neo-klasická ekonomika. V jejich pojetí inovační firma nehledá inovace ve všeobecném zásobníku vědomostí a znalostí, z nichž všechny jsou každému stejně dostupné. Naopak, sama se stává velmi specifickou entitou, shromažďující vlastní zkušenosti a rozšiřující je vlastní činností, často ovlivněnou náhodou a heuristikou.

Schumpeterův žák Pavitt rozvíjí strategický úhel pohledu na inovaci a na organizační učení. Ukazuje, jak silně se promítá tento aspekt do rozhodování managementu. Uvádí, že lze snížit ty nejdůležitější nejistoty tím, že se zkoumá, jak může dosud akumulovaná zkušenost v užívání technologií usnadnit osvojení inovace, jakým směrem se z ní dále může rozvíjet nová strategie firmy. Dokonalá znalost minulého vývoje osvojování technologií je podmínkou úspěšného vyjednávání a hledání optimální varianty inovace. Svým způsobem polemizuje Pavitt s názorem, že technologická strategie bývá stanovena především v procesu politického jednání mezi profesními a organizačními seskupeními. Zkoumá dále faktory úspěšné inovace a definuje mezi nimi i silné vazby mezi horizontálně uspořádanými útvary firmy a podobně kvalitní propojení na externí partnery, a to jak k odběratelům výrobků či technologií, tak i ke zdrojům technické expertizy. A v první řadě pak potřebu manažera vybaveného příslušnými pravomocemi, odpovědného za inovační projekt, nejlépe s osobní zkušeností se všemi propojenými činnostmi. Z pohledu firmy se dále jeví jako rozhodující schopnost učit se - mimo jiné z vlastních chyb. Na nezmapovaném poli inovačních činností se totiž i nejlépe promyšlený záměr stává součástí metody pokusu a omylu. A samozřejmě jako mimořádně důležité se jeví i ovzduší příznivé učení. Tuto okolnost vystihla a aktivně využila italská, a krátce po ní i britská vláda. Do svého daňového systému zabudovaly obě dvě zásadu, že 2% daňového základu může firma bez dalšího zdůvodňování využít jako odečítatelnou položku, použije-li tuto částku na jakoukoliv formu vzdělávání zaměstnanců.

Další z Schumpeterových následovníků, Child, ukazuje na to, že proces inovace se dnes stává multidisciplinární záležitostí s mnoha aktéry (technikové, finanční útvary, vlastníci, různé složky managementu), jejichž cíle se mohou výrazně lišit, a že tedy je třeba umět se vyrovnat s konflikty od přípravných fází projektu, přes zavádění inovace, zkušební provoz, až po rutinní provoz a jeho sledování a vyhodnocení. Nemá tedy smysl oddělovat od sebe technologický obsah projektu a politické (ve smyslu: strategické) rozhodování. V přípravě technicko-organizačních změn je třeba neustále sledovat více prvků: firemní zájmy, dosud osvojené technologie, očekávání managementu firmy i priority jejích zaměstnanců.

Zdálo by se, že pokud už je jednou zvolen způsob řešení, výchozí bod, pak má trajektorie "přirozený" průběh, v podstatě je předurčena samotnými technickými zákonitostmi. Toto vnímání se však dostalo do rozporu se zkušenostmi při zavádění robotů, při dramatickém růstu výkonnosti výpočetní techniky a při její miniaturizaci, při aplikaci počítačů v projekčních, konstruktérských a řídících činnostech, zkrátka všude tam, kde se objevuje technologie, prostupující celým trhem. I u nás, když se před 20 lety plánovitě zaváděly roboty, bylo možno pozorovat, že se celý proces daří jen tam, kde se uvolní prostor i organizačním změnám. Zde do hry ale často vstupují institucionální bariéry a chybná manažerská rozhodnutí, plynoucí z nepochopení. Ukázalo se, že každá takováto vlna, vyvolaná průnikem nové technologie do více odlišných odvětví, vytváří nový rámec pro chápání možností vývoje v makroekonomickém měřítku. Nepochopení, o co jde, je fatální. U nás takové chybné rozhodnutí představoval odmítavý postoj strany a vlády k mikroelektronice z poloviny let osmdesátých, zdůvodněný "nedostatkem tradice". Toto rozhodnutí, jehož důsledky se násobily uzavřeností ekonomiky RVHP, vedlo ke ztrátě pozic našeho strojírenství na světových trzích, tedy právě toho odvětví, na něž tehdejší decisní sféra spoléhala především. Ocitujme Jona Elstera: "Nové paradigma se neobjevuje ani jako důsledek racionálního rozhodnutí, ani pod vlivem kumulativních malých vylepšení, ale jako výsledek kombinace radikálních inovací. (...) Přijetí nových technologických systémů je nezbytností ve všech ekonomikách, které jsou vystaveny konkurenčním, sociálním, politickým, politickým či vojenským tlakům." Dnes jsme v podobném klíčovém bodě, kdy dostupnost informací, technicky zprostředkovaná např. Internetem či mobilními telefony, zcela mění systém podnikání. Dosud si tuto výzvu u nás uvědomují jen informatikové, schopní domyslet nové možnosti technického vývoje. Z nich se nejvíce u nás pro popularizaci nových možností se angažuje prof. Zlatuška, rektor Masarykovy university.

Schumpeterův pohled na inovační procesy ve společnosti

Značné úsilí věnují dnes Schumpeterovi následovníci otázkám, které byly v naší zemi ještě před čtyřmi lety tabu: čím můžeme v dlouhodobém horizontu stimulovat ekonomické a společenské změny? Zde se už zcela opouští pojetí technologických trajektorii, tak užitečné pro pochopení vývoje firmy, jako mechanistické a deterministické, a začínají se zkoumat společné rysy nového rozvoje ekonomiky, podníceného aplikací poznatků vědy do hospodářství. Pojem trajektorií totiž nedokázal vysvětlit působení některých institucionálních bariér. Překročením tohoto rámce se tak vytváří nové paradigma rozvoje společnosti, schopné identifikovat nové zdroje a předpoklady růstu. A opět nám tento pohled umožňuje pochopit konkrétní chování našich politiků. Setkáváme-li se, opatrně formulováno, s pro-aktivním nepochopením důležitosti informatiky, nemusí to být způsobeno ani tak neznalostí, nedůvěrou či podceněním jejího potenciálu (zlé jazyky například tvrdily, že náš předseda sněmovny pokládal dlouho Internet za levicovou úchylku). Reálná opatření k tomu, aby byl přístup k němu ztížen či alespoň ekonomicky znevýhodněn (viz např. prodloužení monopolu Telecomu), vyvolávají podezření, že se politikové obávají ztráty monopolu na informace, a s ní i možnosti omezení dalších, skrytých zisků. Snad i proto tak důsledné lpění na ekonomických teoriích, které dnes už moderní svět dávno opustil.

Je jedním z úkolů Schumpeterovy školy propojit oba pohledy a najít jejich sjednocující výklad (viz např. Boyer, McKenzie a další). Zdá se však, že ještě důležitějším problémem je vysvětlení charakteru a rozsahu (omezení) jednak procesu volby manažerů a jednak vlastní inovační akce samé v kontextu společenských aktivit. Technická a organizační změna je vždy výsledkem předchozích vyjednávání a míry skutečného pochopení reálných možností. Vnější tlaky na provedení změn nejsou chápány jako dané determinanty, ale jako důsledky konkrétních stanovisek a přestav účastníků procesu, kteří mohou mít rozdílné zájmy. Zde se již dostáváme na pole průmyslové sociologie, která sama ještě nemá ustálený a jednoznačně přijatý koncepční rámec.

Praktická opatření vyžívající Schumpeterových poznatků

Pokusme se rozhlédnout, jak se pro-aktivně dají využít poznatky Schumpeterovy školy. Teorie rozvoje opřeného o inovace vzala na vědomí i vnitřní paradox tohoto pojetí: s aplikací vědy roste výrazně produktivita práce, takže je třeba stále méně lidí na to, aby uspokojilo stávající potřeby společnosti. Nová místa jsou vytvářena jen s těžkostmi, především ve sféře služeb, kde potřeby nejsou saturovány, a v průmyslu v nových, špičkových technologiích, vedoucích k novým produktům či postupům. Rostou problémy s menšinami, které jsou charakteristické nižší mírou vzdělanosti. Ekonom Samuelson, nositel Nobelovy ceny, objevil korelaci mezi prostředky investovanými do vědy a růstem HDP. Věda se tedy stává jedním z nejdůležitějších nástrojů rozvoje hospodářství (samozřejmě se ale pojem věda nezužuje jen na vědu základní, patří ale do ní v plné míře i věda aplikovaná). Současně ale je známo, že rizika investic do vědy jsou mimořádně vysoká - stejně tak jako výše potenciálních zisků - a že bez podpory státu by řada projektů nebyla pro soukromý kapitál vůbec dostupná. Moudrý stát se proto, pokud chce svého vědeckovýzkumného potenciálu využít k rozvoji hospodářství, angažuje několika způsoby:

Ve srovnání s neoliberalistickou hospodářskou teorií jsou zejména patrné dvě odchylky od principu rovné hospodářské soutěže:

Teorie akcentující úlohu inovačních procesů je obtížná, především tím, že je nemožné od sebe izolovat a kvantifikovat všechny vlivy, které se podílejí na jejich úspěchu či neúspěchu. Proto také neexistuje jediný a universálně platný model optimálního chování. Výzkumné práce se zaměřují obvykle jen na některé aspekty, na analýzu úspěšných příkladů, zejména z pohledu řízení politiky podpory vědy a výzkumu, na technologické trajektorie, čili způsoby budování konkurenční výhody podniku či společnosti v konkrétní oblasti.

Některá zjištění mají universální platnost a nejsou dnes již zpochybňována. Například japonské ministerstvo průmyslu a obchodu definovalo dvě obecné základní příčiny krachu zavedeného podniku. Tou první je neochota podniku investovat dostatečně do vědy a výzkumu, protože se jeho vedení náklady zdají být spojeny s příliš velkým rizikem. Tou druhou je neschopnost podniku investovat do vědy a výzkumu dostatečné prostředky. Jinou zkušeností je poznání, že komerční úspěch vždy vyvěrá ze součinnosti skupiny firem (v angličtině tzv. "cluster"), které spolupracují i vzájemně si konkurují. Důležité je přitom dosažení jisté mezní koncentrace, od které se rozvíjí synergický jev. V této souvislosti se mluví o dosažení kritické masy. Na tomto principu je ostatně postavena idea Technologických parků, a dnes i velmi módní vlna vytváření celoevropských sítí spolupracujících podniků. Vyspělé Evropské země dnes přecházejí na systém financování vědy, opřený o tzv. Střediska špičkových technologií, které prokazují v mezinárodním srovnání nezpochybnitelné výsledky.

Jedno je však mimo veškerou pochybnost: Schumpeterovy myšlenky jsou velmi inspirativní, a měli bychom jim věnovat větší pozornost. Jejich znalost, a zejména využití v praxi, se doslova vyplatí.