Archeologové nalezli neuvěřitelných 300.000 let starou vrhací hůl k lovu

Kamenných pěstních klínů a dalších nástrojů známe celou řadu. Horší to je s dřevěnými nástroji, jejichž nálezy jsou velmi vzácné. Dřevo se během několika tisíc let naprosto spolehlivě rozloží. Proto postupné nalézání dřevěných nástrojů deset metrů hluboko v hnědouhelném povrchovém dole Schöningen v Dolním Sasku vyvolávají mezi archeology nadšení. Zachovaly se díky tomu, že ležely ve vlhké vrstvě s mizivým obsahem kyslíku. Z roku 1994 pocházejí nálezy několika dřevěných oštěpů k lovu. Nejnovější nález představuje krátká na obou koncích zašpičatělá tyč, kterou vidíme na obrázku nahoře. Je to lovecká vrhací hůl k lovu drobných živočichů. Vyplývá to z jejího opotřebení, které je převážně ve střední části, zatímco zašpičatělé konce jsou prakticky netknuté. Rozhodně nebyla určena k bodání. Byla zhotovena pomocí kamenných nástrojů ze smrkového dřeva a měří 64,5 cm.

Lovecká vrhací hůl bývala rozšířenou zbraní

Schöningenský nález je nejstarší známá lovecká vrhací hůl na světě. Šlo o velmi rozšířenou zbraň v řadě kultur. Australský bumerang není nic jiného než tvarovaná vrhací hůl. Právě až 10.000 staré nálezy z jižní Austrálie představovali dosud nejstarší nalezené vrhací hole.

Vyrobil ji člověk heidelbergský

„Jsou to účinné zbraně a lze je použít k zabíjení ptáků nebo králíků nebo k ovládání větších zvířat před vámi, například divokých koní, kteří byli v té době ve Schöningenu ve velkém množství zabíjeni a poráženi,“ říká o vrhacích holích spoluautor publikace Jordi Serangeli z Eberhard Karls Universität Tübingen. Vyrobil ji heidelbergský člověk, což je nejstarší forma našeho rodu Homo neboli člověk a předchůdce chronicky známého neandertálského člověka. Žil zhruba před 600 až 260 tisíci let. Hodí-li hůl trénovaná ruka, doletí až 100 metrů rychlostí 30 metrů za sekundu.

Conard, N.J., Serangeli, J., Bigga, G. et al. A 300,000-year-old throwing stick from Schöningen, northern Germany, documents the evolution of human hunting. Nat Ecol Evol 4, 690–693 (2020). https://doi.org/10.1038/s41559-020-1139-0